Cílem burzovně obchodovaných fondů je replikovat sledovaný index. Existuje však několik způsobů, jak toho dosáhnout.
Obsah
Úplná fyzická replikace
Pokud se fond rozhodne pro úplnou fyzickou replikaci, tak nakupuje do svého portfolia všechny instrumenty obsažené ve sledovaném indexu. Vezmu-li jako příklad index FTSE 100 (100 největších akcií na londýnské burze), tak daný fond by reálně získal všech 100 titulů dle stanovené váhy v indexu.
Tento způsob replikace je běžný především mezi ETF, jež sledují menší indexy s vysoce likvidními instrumenty. Fondům tak nedělá problém kdykoliv své portfolio adekvátně upravit. Mimo zmíněný FTSE 100 je úplná fyzická replikace běžná také např. u indexů DAX 30 (Německo), Euro Stoxx 50 (Eurozóna) nebo DJIA (30 velkých US společností).
Částečná fyzická replikace
Ne vždy fond sleduje index složený z malého množství likvidních instrumentů. Existuje mnoho indexů obsahujících tisíce akciových titulů, z nichž řada není příliš likvidních. V takovém případě fondy často volí cestu částečné fyzické replikace a do svého portfolia nakoupí pouze reprezentativní vzorek všech titulů ve sledovaném indexu.
Vezměme si za příklad FTSE – All World Index, jež pokrývá 90-95 % celosvětové tržní kapitalizace a odráží tak výkon globálního akciového trhu. Momentálně je index složen z 3924 akciových titulů z 50 zemí. Správci ETF odrážejícího tento index by se pořádně zapotili, pokud by měli do portfolia adekvátně reflektovat každou změnu, jež se v indexu stane. Proto si z téměř 4 tisíc titulů vyberou reprezentativní vzorek, který dostatečně věrně odráží výkon celého indexu a vynechají zpravidla nejméně důležité tituly s nízkou likviditou. Fond Vanguard FTSE All-World UCITS ETF sledující zmíněný index tak aktuálně drží „pouze“ 3375 instrumentů, což je přibližně 86 % všech titulů v indexu. Přesto fond dosahuje téměř totožných výsledků jako index, s rozdílem maximálně několika setin procenta ročně. Částečná replikace je v tomto případě naprosto dostačující.
Syntetická replikace
Kromě přímého nákupu podkladových aktiv ze sledovaného indexu existuje také nepřímá metoda, jež využívá tzv. swapy. Swap je finanční derivát, pomocí kterého si dvě strany na základě kontraktu pravidelně vyměňují výnosy stanovených aktiv.
ETF využívající syntetickou replikaci investují většinu prostředků do portfolia likvidních cenných papírů, jež následně slouží jako kolaterál. Je důležité zmínit, že kolaterál nemusí být shodný s primárně sledovaným indexem. Fond zaměřený na evropský akciový trh tak může klidně mít ve svém portofliu velkou část amerických akcií. Kolaterál tvoří běžně přes 90 % portfolia daného ETF. Zbytek je pak tvořen zmíněným swapem uzavřeným s nějakou finanční institucí (často mateřská společnost poskytovatele ETF). ETF na základě swapu každý den obdrží od protistrany výnos sledovaného indexu. Na oplátku zaplatí výnos instrumentů v kolaterálu + poplatek.
Proč by někdo podobné konstrukce využíval?
Za prvé, i když se to nemusí z popisu zdát, jedná se z pohledu ETF o jednoduchou konstrukci, jež může snižovat nákladovost fondu.
Za druhé, cílem ETF je co nejvěrnější sledování svého indexu a díky swapovému kontraktu obdrží fond každý den přesný výnos sledovaného indexu.
Dále se díky syntetické konstrukci mohly ETF rozšířit také do hůře přístupných či méně likvidních trhů jako jsou komodity či peněžní trh. Syntetická replikace je využívána mj. i pro pákové a inverzní ETF. Občas je pro burzovně obchodovaný fond jednoduše příliš složité obchodovat na nějakém malém trhu, kde navíc platí dodatečné restrikce, a tak raději využije syntetické replikace.
Hlavní nevýhodou syntetické replikace je existence kreditního rizika, jež vzniká kvůli uzavření swapu. Jelikož jde o soukromou smlouvu, může nastat situace, kdy protistrana nebude schopna dostát svým závazkům. Z tohoto důvodu je dle evropské regulace UCITS omezena velikost swapu na maximálně 10 % portfolia ETF. Většinou to bývá ještě méně.
Závěrem
Syntetický způsob replikace přináší ETF několik výhod, jako jsou přístup na jinak hůře dostupné trhy, nebo nižší nákladovost. Na druhou stranu je s nimi spojeno také kreditní riziko. Osobně preferuji fondy s plnou či částečnou fyzickou replikací. Syntetické fondy pak dávají smysl především při investicích v oblastech, kde neexistují alternativy.
V následujícím dílu série Základy ETF s názvem Akumulační vs distribuční ETF si posvítíme na to, jak fondy nakládají s obdrženými dividendami (podíl na zisku firem) a vysvětlíme si proč je to pro investora důležité.
